V červnu uplynulo pětadvacet let od doby, kdy se Alexandr Lukašenko stal prezidentem. Navzdory falešné představě, že v „poslední diktatuře v Evropě“ se za tu dobu prakticky nic nezměnilo, běloruská společnost rozhodně není jen šedá masa postsovětských lidí. Co je příčinou úspěchu Lukašenkova represivního režimu?
Pětadvacet let je dlouhá doba. V letech 2010 a 2011 se u všech objevil nejprve velký optimismus, ale protesty byly tvrdě rozehnány. Dneska to vidíme v Moskvě. Všichni se diví, proč tak pokojnou demonstraci rozehnali, ale stejně vypadal Minsk v roce 2010. Všechno se to jen opakuje. Bělorusko je takový polygon, na kterém se testují způsoby podrobování lidí. Když se dívám na Moskvu, je to déjà-vu. Včetně prognóz, že nenásilné demonstrace uspějí, že občanská společnost sílí. Když se ale podíváme, jak to vypadalo u nás, můžeme předpovědět, že to tak nebude. Všechny zadáví. Nás utopili v pokutách, nekonečných administrativních vazbách, vyhazovech z práce, ze škol. V Moskvě a v Minsku člověk ještě práci najde. Ale když jsi aktivista v regionu, vyletíš z práce a nikdy už jinou nenajdeš.
Lidé jsou na státu závislí úplně ve všem, takže byť je režim jakkoli represivní, nikdo se proti němu nechce postavit. To se týká především pracovních podmínek a pracovní disciplíny, tedy především smluv na dobu určitou. Do konce června byly smlouvy na dobu určitou uzákoněny jen prezidentskými dekrety, takže byly platné dočasně a bylo možné je soudně napadat, ale teď už mají charakter zákona.
Co obnáší smlouva na dobu určitou?
Člověk nesmí dát výpověď. Pokud si našel lepší práci, nesmí dát výpověď, dokud mu smlouva nevyprší. Zaměstnavatel ale může smlouvu vypovědět kdykoli. Zaměstnavatel také může zaměstnance, i když s tím nesouhlasí, přeložit na jakoukoli jinou pozici či jinému zaměstnavateli jako podzaměstnance.
To je nevolnictví…
V podstatě ano. Jenže je to zákonné nevolnictví.
A jak velká část běloruské společnosti pracuje na tento typ smlouvy?
Je to norma. Buď má člověk smlouvu na dobu určitou, nebo krátkodobé zaměstnání. Jiné pracovní smlouvy v Bělorusku nejsou. Zaměstnanci jsou plně bezprávní a zaměstnavatel s nimi může dělat, cokoli se mu zachce. Je to velmi nestabilní systém. Nejenže je člověk bezprávný, ale žije ve strašné nejistotě, která z tohoto typu bezpráví plyne.Žádnou perspektivu nevidím. Když přemýšlím o změně režimu, bojím se, že Bělorusko už propáslo moment, dokdy to šlo udělat demokratickým způsobem.
Takže skrze práci a pracovní podmínky je společnost držená zkrátka?
Přesně tak. V současné chvíli jsou pracovní podmínky jádrem mechanismu, kterým stát všechny manipuluje. Najít v dnešní době práci není vůbec snadné. Situace je o to horší, že vás zaměstnavatel může kdykoliv vyhodit a stát zaměstnává kolem šedesáti procent všech zaměstnaných. Proto u nás tak vzrostla pracovní migrace, která postupně nabývá nevídaných rozměrů. Migrace do Polska se za poslední rok zvýšila pětinásobně. Dřív lidé odcházeli za prací do zahraničí, ale jezdili tam a zpátky. Jenže to se změnilo. Lidé, kteří pracují jeden rok v Litvě nebo Polsku, se už nevracejí. Žertem si říkáváme, ať poslední, kdo opustí Bělorusko, zhasne světlo. Jenže v některých regionech to už není vtip, ale realita.
Říkáte, že práce je hlavním mechanismem, kterým si běloruský stát vynucuje servilnost. Jak tedy vypadalo těch pětadvacet let z perspektivy odborů? Jak se formoval vztah odborů a Lukašenkova režimu?
Na začátku devadesátých let všechny odbory vstoupily do Federace běloruských odborů a když se Lukašenko stal prezidentem, dosadil si do čela organizace svého člověka. A to byl prakticky konec nezávislých odborů. Co by z toho Lukašenko měl, spolupracovat s nezávislými odbory? Odbory potřebuje jen jako převodovou páku mezi režimem a lidem.
Takhle jednoduše? Vždyť nezávislé odbory nejprve volily své vedení, tak jak je možné, že od Lukašenka bezelstně přijali takový oktroj?
Lukašenko se dostal k moci v roce 1994 a mezi rokem 1995 a 1996 rozložil parlament. Tehdy začali z veřejného prostoru mizet opoziční političtí lídři. Postupně zmizeli všichni, kdo měli nějaký vliv, a zůstali ti, kdo šli režimu na ruku. Deprese jde vždycky člověku naproti – a každý si musí vybrat. Buď sehne hlavu a mlčí, nebo si vybere boj. A boj si vždycky vybere jen málo lidí, a ještě méně jich je na něj připraveno.
(…)
Rozhovor byl publikován na portálu a2larm a je k nalezení též na webu Občanského Běloruska.