V únoru představila Evropská komise nový plán průmyslových politik na následující roky nazvaný Clean Industrial Deal, tedy Dohoda o čistém průmyslu. Jedná se zatím o navrhovaný balík plánovaných průmyslových politik, který nyní musí projít schvalovacím procesem v Evropském parlamentu a Radě EU.
Cílem plánu je propojit konkurenceschopnost Evropy s pokračující snahou o dekarbonizaci. Navazuje tím na Green Deal, který se zaměřoval primárně na boj s klimatickou změnou. Plán sice zároveň vychází z Draghiho zprávy o konkurenceschopnosti EU, nezachází ale tak daleko v posílení evropských kompetencí, jak zpráva navrhovala, a mimo jiné nenavrhuje nové společné půjčování na evropské úrovni. Komise tímto plánem reaguje na zhoršující se situaci v evropském průmyslu a postupné zaostávání za Čínou a Spojenými státy. Zároveň se snaží vyhovět často protichůdným potřebám jednotlivých členských států a sektorů. Výsledkem je mimo jiné to, že návrhy zveřejněné komisí počítají jak s výraznou redukcí nových regulací udržitelnosti, jako jsou CSRD a CSDDD v rámci takzvaného Omnibusu, tak současně předkládají ambiciózní cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 90 % oproti úrovni z roku 1990, aby klimatická změna zůstala slučitelná s pokračováním lidské civilizace, jak ji známe.
Klíčovou součástí nového plánu je snížení cen energií v rámci Akčního plánu pro dostupné ceny energie, a to zejména pro průmysl, který aktuálně elektřina v EU stojí více než dvakrát více oproti USA nebo Číně. Toho chce Komise dosáhnout podporou dlouhodobých PPA a CfD kontraktů mezi státy, soukromými odběrateli a výrobci elektřiny z čistých zdrojů. Podpořeny by měly být skrze zjednodušení pravidel nebo garancemi Evropské investiční banky. Dlouhodobým cílem je snížit závislost cen elektřiny na cenách plynu, což by mělo stabilizovat ceny na spotovém trhu. Zároveň ale není jednoznačné, zda tato opatření skutečně povedou ke kýženému cíli. Komise dále považuje za zásadní podporu propojování elektrických sítí i výstavbu nových obnovitelných zdrojů a úložišť energie. Zároveň navrhuje harmonizaci a snížení daní a poplatků za elektřinu, přičemž zůstává otevřená otázka, kde budou výpadky příjmů kompenzovány. Pro snížení cen zemního plynu na evropském trhu Komise přichází s návrhy investic do zahraniční LNG infrastruktury, společnými nákupy LNG a zvýšením kontroly tržních mechanismů v rámci obchodu s plynem. Rychlost snižování cen energií, po které volají někteří zástupci průmyslu, bude ale těžko dosažitelná za použití pouze těchto nástrojů.
Další významnou změnou je úprava Mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Komise plánuje omezit platbu za emise spojené s dovážením materiálů pouze pro větší dovozce, s objemem nad 50 tun ročně, a zároveň chce v tomto roce představit plán na rozšíření seznamu materiálů a produktů, na které se CBAM vztahuje. Tím sice reaguje na kritiku byrokratické zátěže při zachování pokrytí až, dle svých slov, 99 % objemu dovážených materiálů, zároveň však riskuje konflikt s pravidly mezinárodního obchodu a otevírá dveře možnému obcházení mechanismu. Evropská komise dále plánuje zavést kritéria preferující využívání udržitelně vyprodukovaných evropských materiálů ve veřejných zakázkách a vytvořit pro tyto produkty postupně samostatný trh. Již letos také plánuje spustit dobrovolný systém označování emisní náročnosti oceli, založený na datech ze systému obchodování s emisními povolenkami.
Mezi další pilíře dohody patří pokračování ve snaze o přechod na cirkulární ekonomiku, což je v Evropě vzhledem k omezeným vlastním zdrojům obzvláště důležité. Dohoda rovněž počítá s rozvojem udržitelných mezinárodních partnerství, která mají napomoci dekarbonizaci v jiných regionech a zároveň zajistit Unii lepší přístup k potřebným materiálům. Komise dále usiluje o větší propojení trhů s elektřinou a za cíl si klade zvýšení elektrifikace Evropy, avšak detaily těchto iniciativ budou teprve představeny. Sociální aspekty transformace jsou v dohodě omezeny prakticky jen na rozvoj znalostí a dovedností potřebných pro udržitelnou ekonomiku. Jako hlavní finanční nástroj dohody Komise navrhuje vytvoření průmyslové dekarbonizační banky, která by během následujících 10 let měla využít 100 miliard EUR (2,5 bilionu korun) na snižování emisí v průmyslu, především formou aukcí a s důrazem na technologickou neutralitu. Převážná většina těchto prostředků však pochází z jiných existujících fondů a z příjmů emisních povolenek, očekává se ale také významný příspěvek členských států. Soukromé investice chce Komise podpořit prostřednictvím Savings and Investment Union, nástroje pro budování unijních kapitálových trhů, což bylo jedním z doporučení Draghiho zprávy.
Na české politické scéně byla dohoda zatím přijata veskrze kriticky, zejména kvůli kontrastu mezi potřebou dekarbonizace a nutností zvyšovat investice do obrany, a to bez ohledu na fakt, že právě závislost na dovážených fosilních palivech Evropu dělá tak zranitelnou. Přístup ostatních evropských států se různí podle národních priorit, což naznačuje absenci jednotného celoevropského pohledu na tuto komplexní problematiku. V některých státech rezonuje potřeba dekarbonizovat, jinde rozvolňování pravidel státní podpory nebo zjednodušování ESG legislativy a v některých státech jí nebyla kvůli vnitropolitickým situacím věnována prakticky žádná pozornost. Mnoho plánů v rámci dohody zatím není dostatečně konkrétních a budou dále rozpracovány v připravovaných sektorových strategiích. První strategie, zaměřená na automobilový průmysl, byla již představena a obsahuje například rozvolnění emisních limitů pro výrobce a zavedení emisních limitů pro korporátní flotily. Další sektorový plán, zaměřený na kovy a ocel, bude představen již 19. března. Pro úspěch dohody bude zásadní přístup členských států. Jak se k tomu postaví Česká republika? Bude chtít využít nových finančních zdrojů pro průmysl, nebo bude dělat mrtvého brouka?