V květnu jsme si zde připomněli sto let od odjezdu druhého, největšího transportu vystěhovaleckého družstva Reflektor do sovětského Ruska do stepí u Saratova – ono nedělní odpoledne 16. května 1926, kdy z libeňského nádraží vyjížděl vlak ověnčený rudými prapory, s Internacionálou v ústech loučících se a s řečnícím komunistickým poslancem.
V článku Z Libně do sovětského ráje jsme před dvěma měsíci psali především o Leopoldu Brumkovi, patnáctiletém klukovi, který v tom vlaku odjížděl s rodiči a sestrou vstříc něčemu, co si nikdo z nich neuměl představit – a jehož cesta skončila v roce 1939 v gulagu v Solikamsku, kde ho v mrazu polévali vodou, dokud jeho nemocné plíce nevydržely. Psali jsme o dalších obětech Stalinova teroru, o Janu Žampachovi, Františku Kaclovi, Václavu Pilátovi, Josefu Bláhovi, Rajmundu Millerovi, Robertu Kubů, Františku Malínském a o houslistovi Václavu Vuchovi, kterého ve vykonstruovaném procesu popravili.
Dnes budeme vyprávět druhou polovinu příběhu – tu, o které se mluví mnohem méně, přestože se týkala možná většiny těch, kdo do sovětského Ruska odjeli. A dotkneme se i dobové propagandy v novinách, které je dnes bohužel opět aktuální. Velká část družstevníků z Reflektoru (ale i Interhelpa a dalších vystěhovaleckých družstev) se do Československa totiž vrátila – zklamaná, zbídačelá, často doslova v tom, co měla na sobě, ale živá. „Dědeček se vrátil v jedné košili a jedněch kalhotech, ale do konce života vyléčen od komunismu,“ vypráví Václav Sklenář, který zachytil naše předchozí vyprávění o osudu členů Reflektoru na sociálních sítích.
„V této skupině byl také můj dědeček Václav Doležal s rodinou, v té době bylo mé matce šest let. Pro moji babičku to byl tragický zážitek, nenáviděla Rusy do konce života. Asi po dvou letech se vrátili asi dost dramaticky. Zdědil jsem několik listů, které se asi týkají jejich pobytu v SSSR.”
Ty dokumenty psané česky i rusky jsou úřední dopisy družstva Reflektor adresované Václavu Doležalovi z let 1929 až 1931, řešící spor o nevyplacený členský podíl. Družstvo tehdy Doležalovým dlužilo přes pět tisíc korun, které jim ale nakonec nikdy nevrátilo. “Podíl bude Vám vrácen, jakmile poměry komuny tomu dovolí”, psalo mu vedení družstva ještě pět let po jeho odjezdu. Mezi dokumenty je i oficiální potvrzení, že Václav Doležal “se skutečně nacházel při komuně od 3. června 1926 do 3. září 1926”. Tři měsíce. Rodina, která si sbalila celý život do pár beden a vydala se tisíce kilometrů do stepi za lepší budoucností, v ní vydržela jen 90 dní, které však formovaly život ještě dalším generacím v rodině.
Beton šlapaný koňmi a žáby v nemocnici
Vzpomínky babičky pana Sklenáře opravdu nepopisují žádný ráj: „Vzpomínala na nízkou úroveň techniky a lenost ruských dělníků a jejich alkoholismus. Beton se dělal tak, že do dřevěného bednění se dal písek, cement a voda, do toho se nahnali koně, které tam honěním ušlapali beton. Dědeček tam onemocněl tyfem, v nemocnici měl nad sebou deštník, protože za deště protéká voda a po zemi skákaly žáby. Bydlení bylo také problematické, protože v zimě se nedalo chodit na záchod který byl na dvorku, tak všechny partaje chodily na velkou doma, exkrementy zabalili do papíru a házeli je na dvůr. Na jaře, když roztál sníh, tak si my ani neumíme představit , jak to smrdělo a vypadalo,“ vypráví pan Sklenář.
„Nejzajímavějším z příběhu bude asi to, že babička napsala svému bratrovi do Plzně jaké jsou tam podmínky, aby varovala ty, kteří by se tam chtěli také vypravit. Bratr byl národní socialista, tak to nechal otisknou v novinách. Komunisti v Čechách to přeložili a poslali to do Ruska. Tam začali babičku vyšetřovat a hrozil jí trest smrti zastřelením. Dědeček neváhal, vzal rodinu s utekl. Maminka mi vyprávěla, že neví kudy utíkali, jen vzpomínala na poušť a velbloudy. Nikdy jsem nevypátral kudy vlastně se dostali do Čech.“
Celý článek ZDE