Co se zrovna děje?
Tři nejžhavější články z posledních dvou týdnů
Uslyšel hlasitý zvuk a okamžitě pochopil, co se děje.
V září 2022 bylo území Arménie napadeno. Rodiny Bakuntsových a Salbuntsových jsou z těch, které málem přišly o svůj domov v důsledku ozbrojeného útoku.
Všichni už jsou na instagramu.
Právě fenoménu zveřejňování osobních dat na internetu se věnuje nová lekce na portálu JSNS.CZ s názvem #lockdocks. Přemýšlí žáci a žákyně o tom, jaká osobní data nevědomě sdílí? Jaké to může mít důsledky?
Největší dobrovolnický program v historii ČR.
Postupně přišlo 450 tisíc ukrajinských uprchlíků, nejvíc v přepočtu na počet obyvatel ze všech zemí EU. V Českém rozhlasu Plus mluvil Jan Černý, ředitel Sociálních a vzdělávacích programů Člověka v tísni.
Dvanáct měsíců zmaru
Jedno téma ze světa, které by nemělo zapadnout
Určitě vám neušlo, že před týdnem uběhl rok od začátku ruské invaze v Ukrajině. K tomuto tématu jsme za poslední dobu napsali hodně článků a vydali spoustu příspěvků na sociálních sítích a já vám nechci znovu psát to stejné. Jedno z videií ale bylo pod náletem proruských falešných účtů hned na několika sociálních sítích. Proto jsem se rozhodl dnešní zahraniční část newsletteru věnovat přepisu právě tohoto videa, na kterém mluví jedna ukrajinská žena.
Asi jsem v minulém životě nebyla špatný člověk, když mi Bůh posílá tak úžasné lidi.
Dobrá zpráva před koncem
“Tři měsíce před vypuknutím války jsme se se synem nastěhovali do krásného nového bytu, kde jsme měli žít šťastně až do smrti. Artem chodil do školky, já do práce. Toho rána, 24. února 2022, náš předchozí život skončil. S Artemem jsme okamžitě odjeli k rodičům na venkov, noci jsme proseděli ve sklepě a donekonečna poslouchali zprávy a sirény. Po výbuchu poblíž vesnice, který otřásl naším domem, mě otec donutil nasednout do auta a odjet.
Tak začala naše cesta.
Na Facebooku jsem našla lidi, kteří nám nabídli pomoc v Česku. Rozhodly jsem se s našimi dětmi vydat do neznáma. Setkali jsme se tu se dvěma úžasnými rodinami. Jsou to neuvěřitelní lidé. Umožnili nám a našim dětem žít v míru. Ale z mé mysli se nevytratilo nekonečné očekávání…, že se mnou někdo zatřese a řekne: „Probuď se! Měla jsi noční můru!“
Jednoho rána jsem se rozhodla, že dál už to takhle nejde, že je čas dělat něco užitečného. V Příbrami jsem začala pracovat v adaptační skupině pro ukrajinské děti. Tehdy jsem si uvědomila, že jim chci co nejvíce pomoci to změnit, napravit… A že to bude moje pomoc Ukrajině! A nyní pracuji v Člověku v tísni. Jsem nesmírně šťastná, že navzdory všemu smutku, který se v naší zemi děje, se v mém srdci neusadila nenávist a že dokážu být otevřená novým věcem a vděčná za to, co dnes mám!”
utorkou textu je naše kolegyně Svitlana Protasová, text byl zkrácen a upraven pro potřeby newsletteru. Přečtěte si celý neupravený příběh o tom, jak se život Svitlany a její rodiny jednoho rána změnil na dobu před a po.